Komunikace rozhodčích kolem situace s údajnou rukou znovu otevírá otázku, jak vlastně systém VAR v českém fotbale funguje — a hlavně, jak jsou některé výroky rozhodčích vůbec možné.
Rozhodčí Berka během utkání sebevědomě tvrdil, že ruku viděl. Jenže právě tady vzniká zásadní problém. Pokud totiž mluvíme o situaci, kterou měl posoudit ze vzdálenosti zhruba třiceti metrů a navíc zezadu, nabízí se naprosto logická otázka:
Co vlastně mohl vidět?
Z televizních záběrů je patrné, že ani z přední kamery není kontakt míče s rukou jednoznačně průkazný. Situace je hraniční, nečitelná a vyžaduje detailní rozbor. O to více pak překvapuje jistota, s jakou rozhodčí na hřišti komunikoval, že ruku viděl okamžitě.
Právě proto by bylo klíčové zveřejnit také zadní kameru — tedy úhel, který měl mít Berka k dispozici přímo na hřišti. Pokud totiž rozhodčí stál za hráčem a sledoval situaci zezadu, je velmi těžké uvěřit tomu, že mohl mít jasný a stoprocentní výhled na kontakt míče s rukou.
A tady začíná působit komunikace VAR velmi alibisticky.
Místo snahy objektivně vysvětlit, co bylo skutečně vidět a z jakého úhlu, celá konverzace vyznívá spíš jako následné potvrzování původního rozhodnutí. Jinými slovy — ne hledání pravdy, ale obhajoba výroku, který už padl.
VAR měl do fotbalu přinést přesnost a transparentnost. Jenže pokud ani několik kamer nenabízí jasný důkaz a přesto slyšíme kategorická tvrzení o „jasně viděné ruce“, podkopává to důvěru nejen ve VAR, ale i v samotné rozhodčí.
A proto je naprosto legitimní chtít vidět právě ten zadní záběr.
Protože pokud z něj ruka vidět není — a podle dostupných záběrů velmi pravděpodobně není — pak celá komunikace kolem situace nepůsobí jako profesionální analýza, ale jako snaha dodatečně obhájit sporné rozhodnutí.