Setkali jste se s korupčním jednáním?
Aktuality | 16.11.2026

Šest zápasů, šest porážek. Kam se česká reprezentace pod trenérem Deniou vlastně posunula?

deia.jpg
 
 Česká reprezentace zakončila Ligu národů bez jediného bodu, se skóre 3:14 a sestupem z elitní skupiny. Trenér Santi Denia přesto věří svému projektu. Jenže po šesti zápasech je namístě položit jednoduchou otázku: Kde je vidět skutečný posun českého národního týmu?
 
Před posledním utkáním s Chorvatskem zaznívala od trenéra odhodlaná slova. K zápasu jsme měli přistoupit jako k finále mistrovství světa a nastoupit měli nejlepší dostupní hráči. Výsledek? Další porážka 1:2, šestá v šesti utkáních.
 
Nikdo nemůže zpochybňovat kvalitu soupeřů, jakými jsou Španělsko, Anglie nebo Chorvatsko. Jenže právě konfrontace s nejlepšími má ukázat, zda se mužstvo zlepšuje, zda se učí a zda má jeho vývoj nějaký směr.
 
KAM JSME SE POSUNULI OD PRVNÍHO ZÁPASU S CHORVATSKEM?
 
Podívejme se na konkrétní statistiky. V prvním utkání s Chorvatskem, které jsme prohráli 1:2, měla česká reprezentace držení míče 41 %, vyslala čtyři střely, z toho dvě na branku, a zahrávala jediný rohový kop.
 
V posledním vzájemném utkání přišla opět porážka 1:2. Držení míče bylo 40 %, český tým vystřelil osmkrát, ale pouze jednou trefil branku. Zahrával znovu jediný rohový kop. Chorvaté přitom vyslali 21 střel, z nichž osm mířilo mezi tyče.
 
Co nám tato čísla říkají? Přestože mezi oběma zápasy uplynulo několik reprezentačních srazů, zásadní herní posun není vidět. Držení míče zůstalo prakticky totožné, počet střel na branku dokonce klesl a výsledek byl znovu stejný.
 
KDE JE PO ŠESTI ZÁPASECH KOSTRA MUŽSTVA?
 
Trenér Denia přišel s představou jiného herního stylu. To samo o sobě nemusí být špatně. Otázkou však je, nakolik jeho filozofie odpovídá hráčům, které má český fotbal k dispozici.
 
Fotbalisté jsou každý den vedeni určitým způsobem ve svých klubech. Mají zažité herní návyky, automatismy a taktické principy. Reprezentační trenér má na jejich změnu jen několik společných tréninků během srazů.
 
Je proto realistické očekávat, že se během krátké doby naučí hrát úplně jiný fotbal?
 
Podle nás by měl reprezentační trenér především najít systém, který odpovídá schopnostem jeho hráčů, nikoliv se snažit za každou cenu přizpůsobovat hráče vlastní představě.
 
Navíc po šesti zápasech stále postrádáme jasnou kostru základní sestavy. Jen mezi prvním a posledním utkáním s Chorvatskem se změnilo šest hráčů základní jedenáctky.
 
Zkoušení nových hráčů má svůj význam, ale reprezentace potřebuje také souhru, stabilitu a vzájemnou důvěru na hřišti. Bez toho se jen těžko vytvářejí herní automatismy.
 
DOBRÁ ATMOSFÉRA NENÍ NÁHRADOU ZA VÝSLEDKY
 
Z reprezentace opakovaně slyšíme, že se zlepšila atmosféra, hráči táhnou za jeden provaz a věří nastavené cestě.
 
To je samozřejmě pozitivní. Jenže dobrá atmosféra by měla být samozřejmým předpokladem fungování týmu, nikoliv hlavním argumentem při hodnocení jeho výsledků.
 
Úsměvně na mě působí také opakovaná vyjádření trenéra Denii o tom, jak je na své svěřence hrdý. Být hrdý na hráče za jejich přístup a nasazení je samozřejmě v pořádku. Jenže po šesti porážkách v šesti zápasech bych od reprezentačního trenéra očekával především konkrétní vysvětlení, proč se nedaří a co se musí změnit.
 
Jeho pozápasová vyjádření mi místy připomínají někdejšího trenéra pražské Sparty Andreu Stramaccioniho. Spoustu pozitivních slov, naučených frází a ujišťování o správné cestě, ale na hřišti se výsledky nedostavují. Občas to působí spíš jako pozápasový rozhovor trenéra z počítačové hry na PlayStationu než jako skutečná analýza výkonu národního mužstva.
 
Fotbal ale není PlayStation. Nestačí vybrat herní systém, rozestavit hráče a očekávat, že všechno začne automaticky fungovat. Trenér musí především pracovat s realitou, schopnostmi svých hráčů a časem, který má k dispozici.
 
A hlavně musí být schopen pojmenovat, co se nepovedlo. Protože být po každém neúspěchu na své hráče hrdý je sice hezké, ale český fotbal potřebuje především výsledky a viditelný posun.
 
Šest porážek, nula bodů a sestup do nižší divize jsou fakta, která nelze překrýt pozitivními prohlášeními.
 
Nejde přitom jen o samotné výsledky. Jde o to, zda vidíme postupné zlepšování organizace hry, souhry, vytváření šancí a schopnosti konkurovat soupeřům.
 
Česká reprezentace nepotřebuje další ujišťování, že cesta je správná. Potřebuje ukázat, že tato cesta skutečně někam vede.
 
BUDUJEME NOVÉ MUŽSTVO, NEBO STÁLE JEN HLEDÁME, JAK CHCEME HRÁT?
 
To je možná vůbec nejzásadnější otázka celého působení trenéra Denii. Pokud skutečně budujeme nové reprezentační mužstvo, měli bychom po šesti zápasech alespoň tušit, na kterých hráčích bude stát, jakým systémem bude hrát a jaké herní principy si postupně osvojuje.
 
Jenže co dnes vlastně víme? Kdo tvoří pevnou osu mužstva? Které hráčské dvojice nebo trojice spolu mají pravidelně nastupovat? Jaké jsou naše nejsilnější stránky a dokážeme je vůbec využívat?
 
Není problém prohrát s kvalitnějším soupeřem. Problém je, pokud po každém reprezentačním srazu znovu hledáme sestavu, měníme hráče a stále vysvětlujeme, že se učíme nový systém.
 
Budování mužstva přece neznamená jen zkoušet nové fotbalisty a čekat, až si všechno sedne. Znamená to postupně vytvářet funkční celek, ve kterém každý hráč zná svou roli a který má jasnou identitu.
 
Pokud ale po šesti utkáních stále nevíme, kdo tvoří základ týmu a jakým způsobem chceme být úspěšní, pak se nabízí otázka, zda skutečně budujeme novou reprezentaci, nebo pouze experimentujeme.
 
A hlavně: Kolik dalších reprezentačních srazů a porážek budeme potřebovat, abychom konečně začali vidět výsledky této práce?
 
ŠEST ZÁPASŮ A STÁLE HLEDÁME ODPOVĚDI
 
Santi Denia má nepochybně právo prosazovat svou fotbalovou filozofii. Stejně tak má ale fotbalová veřejnost právo ptát se na výsledky jeho práce.
 
Nechceme trenéra hodnotit pouze podle výsledků proti evropské špičce. Chceme ale vidět vývoj, stabilitu, souhru a jasný herní rukopis.
 
Je rozdíl mezi mužstvem, které prohrává, ale postupně se zlepšuje, a mužstvem, které prohrává a stále hledá samo sebe. Právě tento rozdíl by měl být při hodnocení reprezentačního trenéra zásadní.
 
Pokud se máme spokojit s tím, že v kabině panuje dobrá atmosféra a hráči jsou spokojení, pak jsme na reprezentační fotbal rezignovali až příliš brzy.
 
Reprezentace není místem pro nekonečné experimentování. Je výkladní skříní českého fotbalu a měla by mít jasnou koncepci, odpovídající herní styl a především schopnost přenést práci trenéra na hřiště.
 
Po šesti zápasech zatím vidíme především porážky, změny v sestavě a opakovaná ujišťování, že se mužstvo vydalo správným směrem.
 
Jenže správný směr by měl být dříve či později vidět také na hřišti.
 
Za Čistý fotbal se proto ptáme: Kam jsme se od prvního zápasu s Chorvatskem posunuli? Budujeme skutečně nové mužstvo, nebo stále pouze hledáme způsob, jakým bychom chtěli hrát?
 
My zatím žádný zásadní posun nevidíme. A samotná víra v projekt už nestačí.