Ano, určitý posun vidět můžeme. Santi Denia se snaží reprezentaci vtisknout jiný herní styl – více práce s míčem, konstruktivní rozehrávku, kombinaci a prvky španělského fotbalu. Zjednodušeně řečeno něco, čemu se s trochou nadsázky říká „tiki-taka“.
Po několika zápasech by bylo nesmyslné nového trenéra definitivně hodnotit. Stejně tak bychom ale měli přestat zaměňovat kontaktní skóre za vyrovnaný zápas. Protože čísla ze Španělska vyprávějí trochu jiný příběh.
Proti jakému Španělsku jsme vlastně hráli?
Nejdříve je potřeba říct jednu důležitou věc. Španělsko rozhodně neposlalo na hřiště žádné mužstvo bez kvality. To ani při současné šířce jeho kádru prakticky nejde.
V základní sestavě proti nám byli Rodri, Pedri, Lamine Yamal, Dani Olmo nebo Aymeric Laporte. To jsou fotbalisté absolutní světové úrovně.
Zároveň ale nešlo o nejsilnější možnou jedenáctku Španělska. Trenér Luis de la Fuente sestavou výrazně rotoval. Oproti předchozímu utkání s Chorvatskem udělal dokonce devět změn v základní sestavě.
A právě v tomto kontextu bychom měli český výkon hodnotit.
První poločas? Prakticky jsme neměli míč
Už první poločas ukázal, jak obrovský rozdíl mezi oběma mužstvy stále existuje.
Španělsko mělo na hřišti světovou kvalitu a především Rodri s Pedrim dokázali řídit tempo utkání. Česká reprezentace měla v dlouhých pasážích problém se k míči vůbec dostat.
Španělé kombinovali, měnili těžiště hry a nutili český tým především běhat bez míče.
A právě tady je zajímavé sledovat nový „španělský model“ české reprezentace. Na jedné straně stojí mužstvo, které má podobný způsob hry zažitý odmala a dnes představuje absolutní světovou špičku. Na druhé straně tým, který se tyto principy teprve učí.
V prvním poločase byl rozdíl jasně vidět.
Druhý poločas byl lepší. Ale změnilo se také Španělsko
Po přestávce se český výkon zlepšil. Mužstvo bylo odvážnější, dokázalo se dostat zpět do utkání a za určitého vývoje skóre skutečně existovala možnost, že jedna situace může znamenat vyrovnání.
To českému týmu nikdo brát nemusí.
Jenže stejně důležité je říct, co během druhého poločasu udělalo Španělsko.
Už o přestávce odešli Lamine Yamal a Álex Baena. V 67. minutě skončili Dani Olmo a Pedri a v 77. minutě také Rodri.
Během 32 minut druhého poločasu tak ze hřiště postupně zmizela velká část největších španělských hvězd.
Zlepšení českého týmu proto pochvalme. Ale hodnoťme ho v celém kontextu.
Sahali jsme po bodu? Výsledkově ano
Výsledkově jsme skutečně po bodu sahali. Stačila jedna situace.
A kdyby si například Lukáš Červ v důležitém okamžiku nepopletl fotbalový souboj s řecko-římským zápasem a situaci vyřešil chytřeji, možná jsme se opravdu mohli bavit o vyrovnání.
Jenže jedna potenciální situace ještě neznamená, že byl zápas vyrovnaný.
Mít možnost vyrovnat totiž není totéž jako odehrát zápas na remízu.
Když odhlédneme od aktuálního skóre a podíváme se na celých devadesát minut, dostaneme úplně jiný obraz.
18:5 na střely. 5:0 na velké šance
Španělsko mělo 69 % držení míče, Česko 31 %.
Přihrávky 766:340.
Přesné přihrávky 703:280.
Střely 18:5.
Střely na branku 10:2.
Velké šance 5:0.
Doteky ve vápně soupeře 34:8.
Klíčové přihrávky 15:3.
Očekávané góly 1,99:0,49.
A možná nejzajímavější číslo vzhledem k tomu, jakým způsobem chce nový trenér hrát – úspěšné přihrávky v útočné třetině 136:37 pro Španělsko.
To není statistický obraz vyrovnaného utkání.
Je to obraz zápasu, ve kterém jsme byli díky skóre poměrně dlouho výsledkově na kontakt. A mezi těmito dvěma věcmi je obrovský rozdíl.
Ruku na srdce. Španělé nám mohli dát pět
Španělsko si vytvořilo pět velkých šancí a desetkrát vystřelilo na branku.
Takže ruku na srdce. Při lepší produktivitě soupeře mohl zápas skončit podstatně výraznějším rozdílem. Klidně jsme se mohli bavit o čtyřech nebo pěti inkasovaných gólech.
A to jsme nehráli proti nejsilnější možné španělské jedenáctce.
Právě proto bychom měli být velmi opatrní s tvrzením, že jsme si remízu zasloužili.
Měli jsme možnost vyrovnat? Ano.
Odehráli jsme se Španělskem vyrovnaný zápas? Podle našeho názoru ne.
A to jsou dvě úplně rozdílné věci.
A co kdyby to bylo mistrovství světa?
Tady přichází otázka, kterou bychom si při hodnocení podobného utkání měli položit.
Představme si, že nejde o Ligu národů, ale o vyřazovací utkání mistrovství světa.
Proti nám nastoupí nejsilnější možné Španělsko. Maximální koncentrace, maximální intenzita a nejlepší dostupná jedenáctka. A pokud je zápas otevřený, Yamal, Pedri, Olmo nebo Rodri zůstávají na hřišti tak dlouho, jak je potřeba.
Jak by takový zápas vypadal?
To samozřejmě nikdo neví.
A nebylo by fér tvrdit, že bychom automaticky dostali pět, šest nebo sedm branek.
Stejně tak ale není fér z výsledku 1:3 a několika povedených pasáží vytvářet obraz, že jsme se Španělsku herně výrazně přiblížili.
Bavíme se totiž o úřadujících mistrech světa a o absolutní světové špičce.
A když si proti nám i výrazně obměněné Španělsko vytvořilo pět velkých šancí, vyslalo 18 střel, desetkrát trefilo branku a mělo 34 doteků v našem pokutovém území, měli bychom být při hodnocení našeho přiblížení ke světové špičce střízliví.
Červená karta? Tentokrát až na konci
Také proti Španělsku jsme nakonec dohrávali v deseti. Ladislav Krejčí dostal v 85. minutě druhou žlutou kartu.
Je ale potřeba to odlišit od utkání s Anglií. Tam česká reprezentace odehrála velkou část utkání v oslabení. Statistickou převahu Anglie proto musíme hodnotit právě v tomto kontextu.
Ve Španělsku přišlo oslabení až pět minut před koncem základní hrací doby.
Těžko jím tedy můžeme vysvětlovat celkový obraz zápasu.
A znovu útočná třetina
Jedna statistika začíná být pod novým trenérem velmi zajímavá – úspěšné přihrávky v útočné třetině.
Proti Španělsku jsme jich měli 37, soupeř 136.
Proti Chorvatsku 25:144.
Proti Anglii 48:231, byť tam znovu musíme zdůraznit dlouhé oslabení.
Za poslední tři zápasy proti Chorvatsku, Anglii a Španělsku tedy Česko 110 – soupeři 511.
Téměř pětinásobný rozdíl.
A tady je důležité opravit jednu věc. Nebavíme se pouze o evropské špičce.
Bavíme se o světové špičce.
A právě s ní se budeme muset poměřovat, pokud chceme na velkých turnajích jednou skutečně něco dokázat.
Španělský model není přihrávání před vlastním vápnem
Santi Denia potřebuje čas. Pokud chce české reprezentaci vtisknout prvky španělského fotbalu, nestane se to během několika tréninků.
A rozhodně nejde jen o to, aby si brankář se stopery několikrát přihráli před vlastním pokutovým územím.
Podstata tohoto způsobu hry přichází potom.
Dokážeme dostat míč přes střed hřiště?
Dokážeme najít hráče mezi liniemi?
Dokážeme se dostat do poslední třetiny?
A dokážeme tam míč udržet a vytvořit šanci?
Právě tady zatím proti nejlepším soupeřům světa vidíme největší rozdíl.
A kde je generační přerod?
Navíc se stále mluví o přerodu české reprezentace.
Herní přerod vidíme – nebo alespoň vidíme snahu o něj. Ale přerod by měl mít také generační rozměr.
Věkový průměr českého mužstva se pohybuje přibližně kolem 26 let. To rozhodně není stará reprezentace. Zároveň ale zatím nevidíme nějakou zásadní generační revoluci postavenou na nové kostře hráčů kolem dvaceti až třiadvaceti let.
Proto bychom měli rozlišovat dvě věci.
Herní přerod, který se Denia snaží nastartovat.
A generační přerod, který zatím v tak výrazné podobě nevidíme.
Jak snadno vznikne úplně jiný obraz zápasu
Možná ještě zajímavější než samotné statistiky jsou reakce fanoušků po utkání.
Stačí se podívat na sociální sítě.
„Mělo to být 2:2.“
„Gól měl platit.“
„Rozhodčí pomohl Španělům.“
„Konečně se na to dá koukat.“
Samozřejmě jsou to názory fanoušků a každý má právo vidět zápas jinak. Zajímavé ale je, jak rychle se debata o celých devadesáti minutách dokáže smrsknout na jeden jediný moment.
Pokud divák po utkání několikrát slyší, že český tým „sahal po bodu“, a následně podobnou větu vidí v titulcích článků nebo slyší v televizním studiu, velmi snadno se právě tato myšlenka stane hlavním příběhem celého zápasu.
A pak už se přestáváme bavit o tom, co se dělo devadesát minut, a začínáme žít z jednoho „kdyby“.
Kdyby Červ vyřešil situaci jinak.
Kdyby rozhodčí situaci posoudil jinak.
Kdyby gól platil.
Kdybychom vyrovnali.
Jenže na „kdyby“ se ve fotbale nehraje.
A hlavně – pokud chceme používat „kdyby“, musíme ho používat na obě strany.
Co kdyby Španělsko proměnilo další ze svých velkých šancí?
Co kdyby bylo produktivnější?
Co kdyby nastoupilo v nejsilnější možné sestavě?
Co kdyby jeho největší hvězdy zůstaly na hřišti až do konce?
Pak se z nekonečného „kdyby“ nikam nedostaneme.
Máme ale devadesát minut fotbalu a máme čísla.
Španělsko vyhrálo 3:1. Na střely 18:5. Na střely na branku 10:2. Na velké šance 5:0. Na doteky ve vápně 34:8. Na úspěšné přihrávky v útočné třetině 136:37.
To neznamená, že český tým nemáme pochválit za lepší pasáže nebo za snahu hrát jiným způsobem.
Naopak.
Ale mezi větou „vidíme určitý posun“ a větou „zasloužili jsme si proti mistrům světa remízu“ je poměrně velký rozdíl.
Síla jednoho titulku
A možná bychom měli být opatrnější také v tom, jak fotbal veřejnosti interpretujeme.
Televizní komentář, pozápasové studio nebo titulek článku mají mnohem větší sílu, než si někdy připouštíme.
Stačí několikrát zopakovat „sahali jsme po bodu“ a člověk, který utkání neviděl celé nebo si z něj pamatuje především závěr, může získat dojem, že Česko odehrálo s mistry světa prakticky vyrovnanou partii.
Jenže takový obraz devadesáti minut čísla nepotvrzují.
Jedna neuznaná situace může vytvořit pocit křivdy. Několik povedených minut může překrýt dlouhé pasáže, kdy jsme prakticky neměli míč. A následná debata se velmi rychle přesune od výkonu mužstva k rozhodčímu, pocitu křivdy nebo tomu, kdo nám údajně ublížil.
Přesně to je vidět i v části reakcí na sociálních sítích.
Neznamená to, že lidé nesmějí kritizovat rozhodčího nebo mít jiný názor. Znamená to jen, že bychom se neměli nechat jedním momentem připravit o pohled na celý zápas.
Pochvalme reprezentaci tam, kde si pochvalu zaslouží. Kritizujme ji tam, kde vidíme problém. Ale především pracujme s celými devadesáti minutami, ne pouze s příběhem, který se nám lépe poslouchá.
Dejme Deniovi čas. Ale buďme k sobě upřímní
Smyslem této kritiky není po několika zápasech Santiho Deniu odepisovat.
Naopak.
Dostal Chorvatsko, Anglii a Španělsko. Těžší začátek si lze představit jen těžko.
Má teď první ostrá data a může přesněji vidět, kteří hráči jeho fotbal zvládnou a kde má česká reprezentace největší rezervy.
Pochvalme lepší druhý poločas ve Španělsku. Pochvalme odvahu a situace, kdy jsme se dokázali dostat výš.
Ale přestaňme zaměňovat naději na bod za vyrovnaný výkon.
Hráli jsme proti úřadujícím mistrům světa, kteří navíc sestavou výrazně rotovali a během druhého poločasu postupně stáhli Yamala, Baenu, Olma, Pedriho i Rodriho.
A přesto konečná čísla znějí: 18:5 na střely, 10:2 na střely na branku, 5:0 na velké šance, 34:8 na doteky ve vápně a 136:37 na úspěšné přihrávky v útočné třetině.
To není ostuda.
Hráli jsme proti absolutní světové špičce.
Ale pokud chceme českou reprezentaci skutečně posunout, musíme si nejdříve správně pojmenovat realitu.
Skutečný přerod totiž nepoznáme podle toho, že jsme několik minut od remízy.
Poznáme ho ve chvíli, kdy se začne zmenšovat rozdíl ve hře.