Unie českých fotbalových rozhodčích (UČFR) předložila vedení FAČR rozsáhlý poziční dokument, ve kterém hovoří o „hluboké systémové, personální a ekonomické krizi“ českého rozhodcovství. Požaduje audit rozhodčích, změnu systému vzdělávání, zvýšení paušálních odměn, vyšší cestovní náhrady, zrušení dojezdových omezení a další opatření.
Některá z těchto témat bezpochyby stojí za diskusi. Pokud odměny rozhodčích dlouhodobě ztrácejí svou reálnou hodnotu, je legitimní bavit se o valorizaci. Stejně tak je namístě řešit cestovní náhrady, vzdělávání mladých rozhodčích nebo jejich ochranu před fyzickými a verbálními útoky.
To ale neznamená, že bychom měli bez dalšího přijmout způsob, jakým UČFR současný stav českého rozhodcovství popisuje, ani řešení, která požaduje.
Především je potřeba položit základní otázku:
Jde skutečně o objektivní analýzu stavu českého rozhodcovství, nebo především o poziční dokument jedné zájmové organizace prosazující zájmy svých členů?
Analýza bez dostatku dat?
Materiál UČFR obsahuje řadu mimořádně závažných tvrzení.
Dozvídáme se například, že okresní listiny mají být z 10 až 15 procent tvořeny „fiktivními“ rozhodčími. Aktivní rozhodčí mají absolvovat tři až pět utkání během jediného víkendu. České neprofesionální rozhodcovství se údajně nachází na chvostu Evropy a způsob naplňování UEFA Referee Convention má dokonce ohrožovat legitimitu čerpání prostředků UEFA.
Pokud mají právě tato tvrzení sloužit jako argument pro zásadní systémové a finanční změny, musí být doložena.
Kolik je v České republice skutečně aktivních rozhodčích? Jak se jejich počet vyvíjel za posledních deset let? Ve kterých okresech skutečně dochází k vážným problémům s obsazováním? Z jakých dat vznikl odhad 10 až 15 procent „fiktivních“ rozhodčích? Kolika arbitrů se reálně týkají tři až pět utkání během jednoho víkendu?
A pokud má být zpochybňováno plnění UEFA Referee Convention, měla by být přesně označena ustanovení, která podle UČFR FAČR neplní, a doloženo, v čem konkrétně problém spočívá.
Kritika je legitimní.
Analýza ale musí stát na ověřitelných datech.
Nejdřív audit, potom rozhodnutí
V jednom bodě lze přitom s UČFR souhlasit.
Celorepublikový audit skutečně aktivních rozhodčích by českému fotbalu prospěl.
Pokud Unie tvrdí, že jsou okresní listiny z 10 až 15 procent tvořeny neaktivními či „fiktivními“ rozhodčími, není potřeba se o toto číslo přít.
Je potřeba ho ověřit.
FAČR společně s KFS a OFS může zjistit, kolik rozhodčích je registrovaných, kolik jich je na nominačních listinách a především kolik z nich za posledních 12 měsíců skutečně řídilo soutěžní utkání.
Audit by měl ukázat také počet odřízených utkání jednotlivými rozhodčími, regionální rozdíly, počet utkání bez delegovaného rozhodčího či bez asistentů a skutečnou vytíženost rozhodčích během jednoho víkendu.
Pokud někdo tvrdí, že rozhodčí běžně absolvují tři až pět utkání za víkend, můžeme poměrně jednoduše zjistit, kolika lidí se to skutečně týká.
Smyslem auditu nemá být dokázat, že pravdu má FAČR nebo UČFR.
Smyslem má být zjistit skutečný stav.
K personálnímu auditu přidejme také finanční
Stejně důležitý by měl být finanční audit celého systému rozhodcovství.
Podle auditované účetní závěrky FAČR činily v roce 2025 náklady na rozhodčí 198,668 milionu korun. V roce 2024 to bylo 187,569 milionu korun.
Meziročně tedy tato položka vzrostla přibližně o 11,1 milionu korun.
Při částce téměř 200 milionů korun ročně bychom měli přesně vědět, kam peníze směřují.
Kolik představují paušální odměny?
Kolik cestovní náhrady?
Kolik stojí jednotlivé úrovně soutěží?
Kolik připadá na OFS, KFS, ŘKČ a ŘKM?
Kolik celý systém stojí v přepočtu na jedno odehrané utkání?
A teprve potom bychom měli modelovat, co s celkovými náklady udělá zvýšení jednotlivých sazeb.
Nejdřív data, potom peníze.
Pokud audit potvrdí nedostatek rozhodčích, jejich výrazné přetížení nebo zásadní propad reálné hodnoty odměn, bude existovat silný argument pro změnu.
Pokud některá tvrzení UČFR nepotvrdí, bude stejně důležité to otevřeně říct.
Zahraniční tabulka sama nic nedokazuje
Podobně opatrně je potřeba zacházet s mezinárodním porovnáváním odměn.
Nestačí vzít částku v Polsku, Maďarsku nebo na Slovensku, přepočítat ji aktuálním kurzem na české koruny a postavit ji proti české odměně.
Musíme porovnávat skutečně obdobné soutěže, samotnou odměnu se samotnou odměnou a cestovní náhrady s cestovními náhradami. Do srovnání patří také kupní síla, cenová a mzdová hladina jednotlivých zemí.
U jednoho z prezentovaných srovnání například slovenská výsledná částka podle samotného popisu obsahuje také cestovní náhradu, zatímco českých 640 korun představuje samotnou odměnu a cestovné je uváděno zvlášť.
Takové dvě částky nelze jednoduše postavit vedle sebe a prohlásit, že slovenský rozhodčí dostává za utkání téměř dvojnásobek.
To samozřejmě neznamená, že českých 640 korun musí být dost.
Znamená to pouze, že před požadavkem na výraznou plošnou valorizaci potřebujeme skutečnou ekonomickou analýzu.
U dopravného má smysl o změně vážně jednat
Jedna oblast podle nás za otevření debaty rozhodně stojí.
Dopravné.
Aktuální Řád rozhodčích a delegátů stanovuje základní sazbu 5 Kč za kilometr.
Při současných nákladech na pohonné hmoty, servis, pneumatiky, pojištění a samotný provoz automobilu je naprosto legitimní spočítat, zda tato sazba ještě odpovídá skutečným nákladům.
Pokud neodpovídá, pojďme ji změnit.
To je konkrétní problém, který lze poměrně přesně ekonomicky vyčíslit.
Je ale rozdíl mezi rozumnou valorizací prokazatelných cestovních nákladů a výrazným plošným navyšováním všech odměn napříč amatérským fotbalem.
Rozhodčí už dnes stojí český fotbal téměř 200 milionů
Současný systém funguje tak, že významnou část nákladů na rozhodčí a delegáty hradí společné zdroje FAČR.
A právě slovo „společné“ je zásadní.
Peníze FAČR nejsou penězi rozhodčích. Stejně jako nejsou penězi vedení asociace, trenérů, klubů nebo jakékoliv jiné jednotlivé skupiny.
Jsou to společné prostředky českého fotbalu.
Pokud tedy jedna skupina požaduje výrazné zvýšení částky, která na ni ze společných zdrojů směřuje, musí současně zaznít jednoduchá otázka:
Kde ty peníze vezmeme?
Při téměř 200 milionech korun současných ročních nákladů může i relativně malé procentuální zvýšení představovat v celém systému další miliony či desítky milionů korun.
Samozřejmě nelze říci, že například zvýšení paušálních odměn o 50 procent automaticky znamená zvýšení celé účetní položky 198,7 milionu o polovinu.
Právě proto ale potřebujeme finanční audit a přesný model.
Proč by se nemohly podílet také kluby?
Český fotbal před několika lety významnou část nákladů na rozhodčí přenesl z klubů na společné prostředky FAČR.
Pro kluby to znamenalo citelné finanční ulehčení.
Pokud dnes systém potřebuje další peníze, je proto legitimní diskutovat také o určité spoluúčasti klubů.
Nemusí to znamenat návrat k systému, kdy domácí klub po utkání přímo platil rozhodčího.
Jednou z možností může být například příspěvek prostřednictvím startovného v jednotlivých soutěžích.
Část nákladů by nadále nesly společné zdroje FAČR a určitou část by prostřednictvím příslušného OFS nebo KFS nesli samotní účastníci soutěže.
Stejně tak lze otevřít debatu o tom, zda by určitým příspěvkem na fungování rozhodcovského systému neměli přispívat samotní rozhodčí.
Hráči jsou členy FAČR a platí členské příspěvky. Kluby platí startovné a další náklady spojené se soutěžemi.
Je proto legitimní alespoň diskutovat o tom, zda nemůže být systém rozhodcovství financován z více zdrojů.
Nemusí to být výsledné řešení.
Ale mělo by být jednou z variant na stole.
O tom musí mluvit okresy a kraje
A právě zde podle nás UČFR přisuzuje sama sobě příliš významné postavení.
Pokud se bavíme o odměnách rozhodčích okresních a krajských soutěží, musí být zásadními partnery této diskuse především OFS a KFS.
Tyto svazy soutěže organizují. Znají jejich ekonomickou situaci. Znají kluby. Vědí, kolik utkání se v jejich regionech hraje a jaké mají skutečné problémy s rozhodčími.
A především jejich vedení vzešlo z voleb fotbalového hnutí.
Pokud se mají měnit ekonomická pravidla amatérského fotbalu, nemůže být debata postavena pouze na vztahu FAČR–UČFR.
U jednoho stolu musí sedět FAČR, okresy, kraje, kluby a samozřejmě také zástupci rozhodčích.
A pokud jde o zásadní nakládání se společnými prostředky českého fotbalu, musí být respektována také role Výkonného výboru a Valné hromady FAČR.
Jak silná UČFR vlastně je?
UČFR na svých komunikačních kanálech prezentuje rychle rostoucí počet lidí spojených s Unií. Na jejích stránkách se objevuje počítadlo ve stovkách osob, kterým Unie demonstruje rostoucí podporu.
To samo o sobě není zanedbatelné.
Jenže pro skutečnou reprezentativnost potřebujeme vědět něco jiného:
Co přesně toto číslo představuje?
Podle samotné UČFR se jejím členem může stát nejen současný rozhodčí, ale také bývalý rozhodčí, asistent, videorozhodčí, delegát nebo pozorovatel rozhodčích.
Proto není počet lidí prezentovaných na webu automaticky totožný s počtem aktivních rozhodčích, kteří UČFR dali mandát jednat jejich jménem.
Pokud chce Unie vystupovat jako reprezentativní hlas českého rozhodcovství, bylo by fér zveřejnit jednoduchou statistiku.
Kolik má skutečných členů?
Kolik z nich jsou aktivní rozhodčí s platnou licencí FAČR?
Kolik jsou bývalí rozhodčí, delegáti a pozorovatelé?
Kolik jsou pouze podporovatelé či sympatizanti?
A především:
Jaké procento všech aktivních rozhodčích v České republice UČFR skutečně zastupuje?
Pokud se ukáže, že jde o významnou část aktivních rozhodčích, je potřeba tuto skutečnost respektovat.
Pokud ale velkou část prezentovaného čísla tvoří jiné skupiny, nelze jej automaticky používat jako důkaz mandátu k zastupování celé rozhodcovské obce.
FAČR navíc tvrdí, že změny už připravuje
Problematicky působí také absolutní tvrzení UČFR o absenci centrální koncepce a práce s regionálními rozhodčími.
Nová Komise rozhodčích FAČR představila v červenci 2026 strategii pro sezonu 2026/27, která deklaruje práci s rozhodčími od profesionální úrovně až po regionální fotbal a mladé rozhodčí.
Od 1. července 2026 navíc platí novelizovaný Řád rozhodčích a delegátů a nový etický kodex pro rozhodčí v soutěžích OFS a KFS.
To samozřejmě neznamená, že je všechno vyřešené nebo že systém funguje ideálně.
Znamená to ale, že tvrzení o úplné absenci koncepční práce je potřeba zasadit do aktuálního kontextu.
Amatérský fotbal není jen o rozhodčích
Rozhodčí jsou nezbytnou součástí fotbalu. Bez nich se regulérní soutěž neobejde.
Ale amatérský fotbal není jen o rozhodčích.
Stojí na tisících hráčů, trenérů, funkcionářů, rodičů, dobrovolníků, obcí, sponzorů a především klubů.
Každá z těchto skupin by mohla přijít s legitimním požadavkem na více peněz.
Kluby mohou chtít více prostředků na mládež. Trenéři lepší podmínky. Menší oddíly pomoc s provozem. Kraje a okresy více prostředků na rozvoj.
Právě proto existují společné rozpočty a demokratické struktury fotbalového hnutí.
Nemůže platit, že kdo vytvoří největší tlak, získá ze společných prostředků nejvíce.
Práva rozhodčích ano. Ale také povinnosti
Aktivní rozhodčí navíc nejsou ve vztahu k FAČR pouze externími živnostníky.
Jsou členy asociace, držiteli licence a vztahují se na ně její předpisy.
Řád rozhodčích a delegátů jim ukládá nejen odborné povinnosti, ale také zásady etického chování.
To samozřejmě neznamená zákaz kritiky.
Rozhodčí mají právo sdružovat se, kritizovat FAČR a požadovat lepší podmínky.
Stejně tak ale nesou odpovědnost za způsob, jakým své požadavky formulují.
Pokud někdo používá výrazy o „šikanózním systému“, „neschopnosti asociace“, tvrdí, že FAČR zkresluje realitu vůči mezinárodním fotbalovým orgánům, nebo dokonce zpochybňuje legitimitu čerpání prostředků UEFA, měl by být připraven tak závažná tvrzení doložit.
Ostrá kritika je legitimní.
Ostrá tvrzení vydávaná za fakta ale vyžadují důkazy.
Pojďme řešit skutečné problémy, ne ultimáta
Pokud je současných 5 Kč za kilometr nedostatečných, pojďme spočítat skutečné náklady a dopravné upravit.
Pokud inflace výrazně snížila reálnou hodnotu paušálních odměn, pojďme spočítat přiměřenou valorizaci.
Pokud některé okresy skutečně nemají dostatek rozhodčích, pojďme zjistit které a proč.
Pokud nefunguje vzdělávání, pojďme přesně pojmenovat, co chybí.
A pokud UČFR tvrdí, že 10 až 15 procent okresních listin tvoří „fiktivní“ rozhodčí, udělejme audit a zjistěme skutečnost.
Stejně tak ale proveďme finanční audit systému, který už dnes stojí český fotbal téměř 200 milionů korun ročně.
A potom položme na stůl jednotlivé varianty.
Vyšší dopravné.
Rozumnou valorizaci odměn.
Případnou spoluúčast klubů prostřednictvím startovného.
Možný příspěvek rozhodčích na fungování vlastního systému.
A především přesný finanční dopad každého řešení.
Pak může přijít skutečná diskuse FAČR, OFS, KFS, klubů a zástupců rozhodčích.
Nejdřív audit. Potom čísla. A teprve potom rozhodnutí.
Rozhodčí mají právo na férové podmínky.
Nemají ale větší právo na společné prostředky českého fotbalu než hráči, kluby, trenéři, mládež nebo ostatní součásti hnutí.
A pokud má UČFR ambici mluvit jménem českého rozhodcovství a požadovat změny za desítky milionů korun, měla by zároveň transparentně odpovědět na čtyři jednoduché otázky:
Kolik aktivních rozhodčích skutečně zastupuje?
Jaký mandát od nich má?
Jakými ověřitelnými daty dokládá svá nejzávažnější tvrzení?
A kolik budou její požadavky stát a odkud mají potřebné peníze přijít?
Odpovědi na tyto otázky mohou být pro budoucnost českého rozhodcovství důležitější než jakékoliv ultimátum.