Je zjevné, že Gianni Infantino vtáhl FIFA do politiky více, než je podle našeho názoru zdrávo. Každý dnes může sledovat, že fotbal už není vždy na prvním místě. Čím dál častěji se stává prostředkem k posilování politického vlivu, budování „kultu“ osobnosti a generování stále vyšších příjmů.
Příkladem mohou být hydratační přestávky, které v některých případech působí spíše jako komerční reklamní bloky než jako opatření na ochranu zdraví hráčů. Přitom Pravidla fotbalu jasně stanovují, za jakých podmínek lze takovou přestávku nařídit.
Dalším tématem je bezprecedentní posilování politické moci a vytváření „kultu“ osobnosti předsedy FIFA. Symbolickým příkladem bylo udělení fotbalové ceny míru americkému prezidentovi. Otázky vyvolávají také situace, kdy vedení FIFA zasahuje nebo se veřejně vyjadřuje k rozhodnutím, která by měla zůstat výhradně v kompetenci sportovních orgánů.
Dalším příkladem byl průběh finále mistrovství světa, kdy poločasová přestávka trvala více než 25 minut namísto standardních 15 minut, se kterými počítají Pravidla fotbalu. Pokud se pravidla mění kvůli televiznímu vysílání nebo komerčním zájmům, je na místě otázka, kde je hranice mezi rozvojem fotbalu a jeho komercializací.
Není to přitom poprvé, kdy FIFA prosazovala změny motivované především ekonomickými argumenty. Před několika lety přišla s návrhem pořádat mistrovství světa jednou za dva roky místo tradičního čtyřletého cyklu. Hlavním argumentem bylo výrazné navýšení příjmů pro členské asociace. Méně už se hovořilo o dopadech na termínovou listinu, vytížení hráčů nebo kvalitu samotného fotbalu.
Návrh tehdy neprošel především díky odporu evropských a jihoamerických asociací. Naopak řada asociací z ostatních konfederací jej podporovala. Nabídka vyšších finančních příjmů byla zřejmě silnějším argumentem než dlouhodobá udržitelnost fotbalu.
To vše vede k legitimní otázce: nebyl a není fotbal v některých případech využíván především jako prostředek k vytváření finančních zdrojů, které následně upevňují mocenské postavení vedení FIFA?
Podobné otázky lze klást i v českém prostředí. Předseda FAČR David Trunda se netají tím, že Gianniho Infantina považuje za svůj vzor. Ve světle některých dotačních programů, jejichž skutečný přínos pro rozvoj českého fotbalu není zcela zřejmý, lze hledat určité paralely.
Příkladem může být nedávná finanční podpora klubů 3. a 4. ligy. Kluby 3. ligy obdržely 400 000 Kč, kluby 4. ligy 300 000 Kč. Nejde o to zpochybňovat samotnou podporu klubů – každá investice do fotbalu je vítaná. Je však namístě ptát se, podle jakých kritérií byly tyto prostředky rozděleny, jaké konkrétní cíle mají naplnit a jak bude následně vyhodnoceno, zda skutečně přispěly k rozvoji českého fotbalu.
Stejně jako na úrovni FIFA je legitimní diskutovat o tom, zda finanční prostředky slouží především k systematickému rozvoji fotbalu, nebo mohou být současně i nástrojem k posilování podpory současného vedení. Transparentnost, jasně definovaný účel a měřitelné výsledky by měly být samozřejmostí u každého dotačního programu.
Fotbal potřebuje peníze. Stejně tak ale potřebuje důvěru, transparentnost a respekt k vlastním pravidlům. Pokud začnou ekonomické a politické zájmy převažovat nad samotnou hrou, je správné se ptát, zda se fotbal nevzdaluje hodnotám, na kterých byl postaven.
A právě proto bychom měli podobné otázky pokládat dnes – dokud je ještě čas o nich otevřeně diskutovat.