Česká reprezentace má za sebou první čtyři zápasy Ligy národů pod Santim Deniou. Chorvatsko 1:2, Anglie 0:2, Španělsko 1:3 a nyní Anglie ve Wembley 0:3.
Čtyři zápasy, čtyři porážky a skóre 2:10.
Hned na začátku je potřeba říct jednu zásadní věc. Dostali jsme mimořádně těžké soupeře. Španělsko a Anglie patří k absolutní světové špičce, Chorvatsko dlouhodobě ukazuje svoji kvalitu na velkých turnajích.
Santi Denia navíc přebírá mužstvo a snaží se změnit způsob jeho hry. Bylo by proto nesmyslné nového trenéra po čtyřech utkáních odepisovat.
Jenže čtyři zápasy už zároveň nabízejí určitý vzorek. A některé věci se opakují.
Nejde jen o výsledky
Prohrát s Anglií nebo Španělskem není ostuda.
Mnohem důležitější je sledovat, jestli se česká reprezentace skutečně někam posouvá.
Santi Denia přišel s jasnou představou. Více práce s míčem, konstruktivní rozehrávka od brankáře, krátké přihrávky a snaha postupně překonávat jednotlivé linie soupeře.
To je zajímavá cesta.
Jenže španělský fotbal není o tom, že si brankář se stopery několikrát vymění míč před vlastní šestnáctkou.
To nejtěžší přichází potom.
Jak dostaneme míč přes střed hřiště?
Jak překonáme presink?
Jak najdeme hráče mezi liniemi?
Jak se dostaneme do útočné třetiny?
A především – co tam s míčem dokážeme udělat?
Právě tady zatím vidíme největší problém.
Wembley ukázalo stejný obrázek
Poslední utkání proti Anglii skončilo 0:3.
Držení míče 65:35 pro Anglii.
Střely 17:5.
Střely na branku 3:0.
Velké šance 4:0.
Doteky ve vápně 39:7.
Očekávané góly 1,83:0,17.
Přihrávky 609:336.
Úspěšné přihrávky v útočné třetině 123:34.
A ještě jedno číslo je možná důležitější než všechna ostatní.
Česká reprezentace za devadesát minut nevystřelila ani jednou na branku a neměla jedinou střelu zevnitř pokutového území.
Všech pět našich střel přišlo zpoza šestnáctky.
To už není pouze otázka produktivity.
To ukazuje, jak obtížně se vůbec dostáváme do prostorů, odkud lze soupeře skutečně ohrozit.
Ve Španělsku jsme „sahali po bodu“. Ale co to vlastně znamenalo?
O několik dní dříve jsme ve Španělsku prohráli 1:3.
Po zápase se hodně mluvilo o tom, že česká reprezentace sahala po bodu, že druhý poločas byl výborný a že už je vidět výrazný posun.
Výsledkově jsme skutečně jednu chvíli blízko vyrovnání byli.
Ale kontaktní skóre není totéž jako vyrovnaný zápas.
Španělsko mělo 69 % míče.
Střely 18:5.
Střely na branku 10:2.
Velké šance 5:0.
Doteky ve vápně 34:8.
Úspěšné přihrávky v útočné třetině 136:37.
Ruku na srdce. Při lepší produktivitě nám Španělé mohli dát čtyři nebo pět branek.
A přesto se veřejná debata z velké části stočila k tomu, že jsme sahali po remíze.
Ano, sahali. Fotbal je výsledkový sport a jedna situace mohla znamenat 2:2.
Ale možnost vyrovnat ještě neznamená, že jsme odehráli vyrovnané utkání.
To jsou dvě úplně rozdílné věci.
Číslo, které se opakuje
Pokud chceme sledovat, zda se česká reprezentace skutečně učí nový způsob hry, zajímavá je statistika úspěšných přihrávek v útočné třetině.
Proti Chorvatsku 25:144.
V prvním utkání s Anglií 48:231, byť jsme velkou část zápasu hráli v deseti.
Proti Španělsku 37:136.
Nyní ve Wembley 34:123.
Čtyři různí zápasy.
A pokaždé stejný základní problém.
Dokážeme rozehrát. Dokážeme chvíli kombinovat. Ale jakmile se máme dostat do prostoru, kde se rozhodují zápasy, rozdíl mezi námi a nejlepšími mužstvy světa dramaticky narůstá.
To už není jeden nepovedený večer.
To je trend, který stojí za pozornost.
Dvě branky za čtyři zápasy
Po čtyřech utkáních máme skóre 2:10.
Dvě vstřelené branky.
A především velmi málo skutečně nebezpečných situací.
Ve Wembley jsme měli sedm doteků v pokutovém území Anglie.
Sedm za devadesát minut.
Anglie jich měla 39.
Pokud chceme měřit skutečný posun české reprezentace, možná bychom měli méně řešit počet přihrávek stoperů a více sledovat právě tato čísla.
Kolikrát se dostaneme do soupeřova vápna?
Kolikrát dokážeme vystřelit z nebezpečného prostoru?
Kolik vytvoříme velkých šancí?
Kolikrát dokážeme udržet míč v poslední třetině?
Protože tam se rozhoduje.
Nechtěli jsme změnu začít z opačného konce?
A tady se nabízí možná ještě zásadnější otázka.
Pokud chce český fotbal převzít něco ze španělského modelu, nebylo by účinnější přivést špičkového španělského odborníka především k mládeži?
Není jednodušší naučit tento způsob fotbalu hráče v šestnácti, sedmnácti nebo devatenácti letech než reprezentanty kolem šestadvaceti?
Hráč A-reprezentace přijede na sraz na několik dní. Absolvuje pár tréninků, zápas a jede zpátky do klubu, kde může hrát úplně jiným způsobem.
Kolik toho během několika reprezentačních oken skutečně změníte?
Pokud chceme jednou hrát podobným způsobem jako Španělsko, možná bychom měli začít právě tam, kde španělský fotbal začíná.
U dětí a mládeže.
Vytvořit jednotnou metodiku.
Vychovávat technicky vybavené hráče.
Učit je práci pod tlakem.
Učit je řešit situace v malém prostoru.
A postupně stejným způsobem propojit mládežnické reprezentace od nejnižších kategorií až po jednadvacítku a A-tým.
Možná jsme španělskou cestu začali stavět od střechy místo od základů.
A co vlastně dělá Pavel Nedvěd?
S celou reprezentační koncepcí souvisí ještě jedna otázka.
Jaká je dnes konkrétní role Pavla Nedvěda?
Nemluvíme o ambasadorovi ani o bývalém slavném reprezentantovi, který se občas objeví na tribuně.
Pavel Nedvěd je generálním manažerem reprezentací.
To už je funkce, se kterou musí být spojena konkrétní odpovědnost.
Proto je naprosto legitimní se ptát:
Podle čeho máme jeho práci hodnotit?
Podle výsledků A-týmu?
Podle výběru trenéra?
Podle výběru hráčů?
Podle koncepce reprezentací?
Podle propojení A-týmu s jednadvacítkou?
Nebo podle dlouhodobého směřování celého reprezentačního úseku?
Pavel Nedvěd je bezpochyby jedním z největších českých fotbalistů historie. Hrál na absolutním vrcholu, získal Zlatý míč a má zkušenosti, které většina lidí v českém fotbale nikdy mít nebude.
Právě proto bychom od něj měli očekávat víc než slavné jméno.
Jak dobře Pavel Nedvěd zná současný český fotbal?
A můžeme si položit ještě jednu nepříjemnou otázku.
Pavel Nedvěd strávil prakticky celý svůj dospělý fotbalový život v Itálii.
Proto není urážkou zeptat se, jak dobře v okamžiku návratu znal současný český fotbal.
Kolik znal hráčů mimo reprezentaci?
Jak detailně znal české akademie?
Mládežnické reprezentace?
Trenéry?
Kluby?
Druhou ligu?
Podmínky, ve kterých české talenty vyrůstají?
Protože pokud má člověk rozhodovat o směřování reprezentace, nestačí znát Juventus, Lazio nebo evropský top fotbal.
Musí znát také prostředí, ze kterého česká reprezentace čerpá.
A vrátil by se vůbec?
A pak je tu ještě jedna otázka, která může znít provokativně, ale položit ji můžeme.
Kdyby se Nedvědovo působení v Itálii neuzavřelo tak, jak se uzavřelo, a neměl tam právní a disciplinární problémy spojené s působením v Juventusu, vrátil by se vůbec v tuto chvíli do českého fotbalu?
Odpověď samozřejmě neznáme.
A bylo by nefér tvrdit, že ji známe.
Proto to není obvinění. Je to otázka.
Stejně jako otázka, co přesně dnes Pavel Nedvěd českému reprezentačnímu fotbalu přináší.
Protože český fotbal nepotřebuje Pavla Nedvěda kvůli tomu, že v roce 2003 získal Zlatý míč.
Potřebuje jeho zkušenosti, kontakty, znalosti a schopnost převést zkušenost z absolutního vrcholu světového fotbalu do konkrétního systému.
A právě výsledky této práce bychom měli hodnotit.
Ne jméno.
Dejme Deniovi čas. Ale chtějme vidět směr
Čtyři porážky proti Chorvatsku, Anglii a Španělsku nejsou důvodem ke spuštění poplachu.
Soupeři byli mimořádně kvalitní.
Santi Denia potřebuje čas.
Ale čas nesmí znamenat, že přestaneme klást otázky.
Co přesně chceme změnit?
Jak toho chceme dosáhnout?
Proč jsme si vybrali právě tuto cestu?
Jakou roli v ní mají mládežnické reprezentace?
A podle čeho za rok nebo dva poznáme, že projekt funguje?
Protože skutečný přerod české reprezentace nepoznáme podle toho, že si stopeři začnou častěji přihrávat s brankářem.
Ani podle toho, že budeme po porážce 1:3 říkat, že jsme několik minut sahali po bodu.
Poznáme ho podle toho, že se začneme pravidelně dostávat do soupeřovy útočné třetiny, vytvářet šance a hrát s nejlepšími mužstvy světa fotbal, ve kterém nebudeme pouze čekat, jestli nám jedna situace nabídne naději.
Pokud chceme španělskou cestu, pojďme ji dělat pořádně.
A možná bychom měli začít otázkou, zda ji nestavíme od špatného konce.