Po prvních dvou zápasech mistrovství světa se znovu rozjede tradiční debata. Měl trenér postavit jinou sestavu? Měl zvolit jinou taktiku? Měl střídat dříve?
Jenže možná se díváme na problém ze špatného konce.
Tohle není primárně o trenérovi. Tohle je o hráčích. O jejich technické vybavenosti. O prvním dotyku s míčem. O schopnosti převzít míč pod tlakem, rychle se rozhodnout a vyřešit situaci fotbalově.
První utkání proti Jižní Koreji ukázalo rozdíl v kvalitě práce s míčem. Druhé proti Jihoafrické republice pak ukázalo něco možná ještě důležitějšího – jak snadno jsme ochotni sami sebe přesvědčit, že vlastně nebylo tak zle.
Ano, vytvořili jsme si šance. Ano, byli jsme blízko vítězství. Přesto jsme proti soupeři, kterého bychom při našich ambicích měli porážet, nepůsobili jako tým, který chce diktovat tempo hry. Místo toho jsme znovu viděli problémy s prvním dotekem, s kombinací pod tlakem i s kvalitou řešení herních situací.
A právě tady bychom si neměli lhát do kapsy.
Po zápase zaznělo od trenéra Miroslava Koubka, že jeho tým byl blíže vítězství a výkon hodnotí převážně pozitivně. Takový pohled lze z určitého úhlu chápat. Jenže právě podobná rétorika je podle mě jedním z důvodů, proč se český fotbal neposouvá. (Reuters)
Nestačí říkat, že jsme měli více šancí. Nestačí hledat pozitivní momenty. Pokud chceme být znovu konkurenceschopní, musíme si umět otevřeně přiznat, když náš výkon neodpovídá úrovni, na kterou bychom chtěli patřit.
Čistej fotbal na to upozorňuje dlouhodobě. Když přijde střet s technicky vyspělými soupeři, rozdíl je vidět okamžitě. Ne v bojovnosti, ne v nasazení a často ani ne v organizaci hry. Rozdíl je v práci s míčem.
Rukama nám vhazování autů jde výborně. Nohama nám ale míč až příliš často překáží.
Ano, umíme být důrazní. Umíme hrát standardní situace. Umíme využívat dlouhé auty, centry a soubojovost. To všechno je součást moderního fotbalu.
Jenže moderní fotbal se nehraje pouze ve vzduchu.
Příliš dlouho se v českém prostředí spoléháme na atletiku, fyzickou připravenost a jednoduchá řešení. Když jsme pod tlakem, často hledáme nákop místo kombinace. Centr místo průnikové přihrávky. Souboj místo práce s míčem.
A právě tady se český fotbal začíná vzdalovat evropské špičce.
Přitom jsme bývali známí něčím úplně jiným.
Josef Masopust. Antonín Panenka. Ladislav Vízek. Karel Poborský. Pavel Nedvěd. Vladimír Šmicer. Tomáš Rosický.
To byli hráči, kteří si s míčem rozuměli. Hráči, kteří měli odvahu hrát. Hráči, kteří dokázali vyřešit situaci chytrostí, technikou a kreativitou.
Dnes jako bychom tuto část české fotbalové identity ztratili.
A kořen problému neleží v reprezentaci.
Leží v mládeži.
Technika se nevytváří v devatenácti ani ve dvaadvaceti letech. Technika vzniká mezi šesti a čtrnácti lety. Právě tehdy se buduje vztah k míči. Právě tehdy se rozvíjí první dotek, orientace v prostoru, práce pod tlakem a kreativita.
V dospělém fotbale lze techniku zdokonalovat. Nelze ji však dohánět.
Pokud chceme, aby český fotbal znovu produkoval hráče schopné obstát na nejvyšší úrovni, musíme změnit priority. Méně honby za výsledky v dětských kategoriích. Méně důrazu na fyzickou převahu. Více práce s míčem. Více herních situací. Více odvahy nechat děti hrát a učit se.
Jenže tím se dostáváme k mnohem důležitější otázce.
Kdo za současný stav nese odpovědnost?
Pokud se shodneme, že problém není pouze v reprezentaci, ale v dlouhodobém rozvoji hráčů, musíme se ptát, kdo je za tento rozvoj zodpovědný.
Kdo je dnes nositelem fotbalové myšlenky v České republice?
Je to technický ředitel FAČR? Sportovní rada? Trenérsko-metodický úsek? Krajské a okresní svazy? Nebo jednotlivé kluby?
A pokud existuje jasná vize českého fotbalu, kde ji najdeme?
Jaké hráče chceme vychovávat za deset let? Jaké dovednosti mají být prioritou? Jak se měří úspěšnost této strategie? Kdo kontroluje její plnění? Kdo skládá účty z výsledků?
Ve vyspělých fotbalových zemích existuje dlouhodobá vize. Existuje metodika. Existuje systém vzdělávání trenérů. Existuje kontrola progresu.
Ne podle výsledků žákovských soutěží, ale podle kvality hráčů, které systém produkuje.
U nás často slyšíme o autonomii klubů a svazů. Ta je důležitá. Současně ale vzniká otázka, zda právě přílišná roztříštěnost není jedním z důvodů, proč český fotbal ztrácí jednotný směr.
Pro koho vlastně vychováváme reprezentanty?
Pro okresní výběry?
Pro krajské výběry?
Pro jednotlivé kluby?
Nebo pro český fotbal jako celek?
Stejně důležitou otázkou jsou finance.
Je problém skutečně v nedostatku peněz?
Nebo v tom, jak jsou rozdělovány a jaké priority si systém nastavuje?
Výkonnostní fotbal dlouhodobě bojuje o větší podporu. To je pochopitelné. Jenže pokud většina energie směřuje do krátkodobých výsledků, může nám unikat to nejpodstatnější – systematická výchova technicky vybavených hráčů.
Možná bychom se proto po každém reprezentačním neúspěchu neměli ptát jen na sestavu, střídání nebo taktiku.
Možná bychom se měli ptát, kdo je dnes architektem českého fotbalu, jakou má vizi a zda její naplňování skutečně přibližuje český fotbal moderním trendům.
Protože když sledujeme nejlepší světové týmy, vidíme rychlost práce s míčem, kvalitu prvního doteku, technickou jistotu a odvahu kombinovat.
A právě v těchto oblastech se dnes český fotbal stále častěji dívá soupeřům na záda.
Ne kvůli jednomu trenérovi.
Ne kvůli jednomu zápasu.
Ale kvůli tomu, jaké hráče vychováváme posledních deset, patnáct i dvacet let.
Český fotbal má pořád talentované děti. Má obětavé trenéry. Má kvalitní kluby. To, co mu dnes chybí nejvíce, není talent. Je to odvaha podívat se pravdě do očí a nastavit jednotný směr.
Protože dokud si budeme nalhávat, že je všechno vlastně v pořádku, budeme po každém velkém turnaji hledat viníky na lavičce. Přitom zakopaný pes leží mnohem hlouběji – v systému, který už příliš dlouho produkuje více fyzicky připravených hráčů než technicky výjimečných fotbalistů.