Po každém neúspěchu české reprezentace posloucháme stejná slova. Chybí kvalita. Chybí technika. Chybí odvaha. Chybí hráči světové úrovně.
Tentokrát to po remíze s Jihoafrickou republikou řekl i generální manažer reprezentací Pavel Nedvěd. Přiznal, že problém českého fotbalu trvá už dvacet let. Dnešní porážka s Mexikem pak jen potvrdila, že český fotbal se neposouvá směrem, který by odpovídal ambicím země s naší fotbalovou tradicí.
Pavel Nedvěd má pravdu.
Jenže pravdivě problém pojmenovat nestačí. To zvládne každý, kdo český fotbal sleduje delší dobu. Od lidí v nejvyšších funkcích se očekává něco jiného – že budou problém řešit.
A především si přiznejme jednu zásadní věc.
Tohle už se nedá napravit u reprezentačního A-týmu.
Trenér reprezentace během několika reprezentačních srazů neudělá z průměrně technicky vybaveného hráče fotbalistu světové úrovně. Reprezentace sklízí pouze to, co český fotbal zasel před deseti nebo patnácti lety.
Proto je zbytečné donekonečna rozebírat výkony reprezentace, pokud nejsme ochotni řešit jejich skutečné příčiny.
Ty začínají u dětí.
U kvalitních trenérů přípravek. U jednotné metodiky. U každodenní práce s míčem. U individuální techniky. U jasné fotbalové filozofie, která propojí celý systém od nejmladších kategorií až po reprezentační A-tým.
Fotbal se dnes často redukuje na data, sprinty, intenzitu běhu nebo GPS vesty. To všechno je součást moderního fotbalu. Jenže fotbal se stále hraje s míčem. Pokud hráč neumí převzít míč ve sprintu, obejít soupeře nebo rychle vyřešit situaci pod tlakem, samotná běžecká čísla zápasy nevyhrávají.
Stačí se podívat na nejlepší světové reprezentace. Jejich hráči nejsou jen rychlí. Jsou především technicky výborně vybavení a dokážou vysokou rychlost spojit s prací s míčem.
Právě proto musí být role FAČR naprosto zásadní.
Fotbalová asociace nemá být pouze organizátorem soutěží ani institucí, která přerozděluje finanční prostředky. Musí být nositelem vize, tvůrcem strategie a garantem jejího naplňování.
A právě tady se nabízí několik zcela legitimních otázek.
Valná hromada FAČR schválila Strategický plán i Národní fotbalovou strategii 2023–2027. Dokument jasně popisuje vizi českého fotbalu, stanovuje cíle, postupy i kontrolní mechanismy jejich naplňování.
Národní fotbalová strategie 2023–2027:
https://www.fotbal.cz/facr/board/board/29
Kde je tedy průběžné vyhodnocování této strategie?
Jaké cíle byly splněny a které nikoliv?
Jdeme vůbec správným směrem?
Nepotřebuje strategie po třech letech revizi?
A především – kdo konkrétně nese odpovědnost za její naplňování?
Rozhodnutí Valné hromady nejsou doporučením. Jsou závazkem. Předseda FAČR, výkonný výbor i jejich podřízení jsou povinni tato rozhodnutí naplňovat a průběžně vyhodnocovat.
Právě oni by měli veřejnosti pravidelně vysvětlovat, jak se schválená strategie proměňuje v konkrétní kroky a měřitelné výsledky.
Místo toho se často bavíme o výši finanční podpory, marketingově skvěle připravených prezentacích nebo ekonomických ukazatelích. To všechno může být důležité.
Jenže samo o sobě lepší fotbal nevytvoří.
Na fotbalových konferencích a setkáních si často gratulujeme, kolik peněz se podařilo do českého fotbalu dostat. Ale mnohem důležitější otázka zní:
Co přesně za tyto peníze měníme?
Jaký je plán?
Kdo jej řídí?
Jak budeme měřit jeho úspěšnost?
A jaké budou důsledky, pokud se cíle plnit nebudou?
Stejně důležité jsou otázky směrem k okresním a krajským fotbalovým svazům.
Nestačí říkat: „Dejte nám více peněz.“
Pokud chceme být součástí jednoho systému, musíme být připraveni přijmout také společnou metodiku, společné cíle a společnou odpovědnost.
Máme vůbec odvahu řídit český fotbal podle jedné dlouhodobé strategie?
Nebo si každý bude dál dělat fotbal po svém?
A není náhodou současný systém přerozdělování finančních prostředků spíše prostředkem k získávání podpory uvnitř fotbalového hnutí než nástrojem pro naplňování společné strategie?
To nejsou příjemné otázky.
Jsou ale nezbytné.
Přestaňme proto říkat, že „český fotbal“ něco dělá špatně.
Český fotbal nejsou anonymní lidé.
Jsou to konkrétní orgány, konkrétní komise a konkrétní funkcionáři, kteří mají jasně vymezené pravomoci i odpovědnost.
Stejně jako nese trenér odpovědnost za výsledky svého týmu, musí nést vedení asociace odpovědnost za naplňování strategie, kterou si samo nechalo schválit.
Český fotbal dnes netrpí především nedostatkem peněz.
Trpí nedostatkem řízení.
Dokud nebude existovat jasná vize, jednotná metodika, pravidelné vyhodnocování schválené strategie a osobní odpovědnost za její plnění, budeme po každém neúspěchu reprezentace znovu hledat viníky na hřišti.
Přitom skutečné příčiny leží mnohem hlouběji.
Na prvním tréninku šestiletého dítěte.
A v rozhodnutích lidí, kteří mají český fotbal řídit.